Od října 2023 vyráží Agora CE na střední školy po celé republice s novým projektem – autorskou
únikovou hrou o tom, jaký by byl svět, kdyby země globálního Severu přestaly poskytovat pomoc
zemím globálního Jihu. O tom, proč s tématem seznamovat mladé lidi, co si pod zahraničí pomocí
můžeme představit a jaký je život “v terénu” na misi v Kongu,, se v rozhovoru rozpovídala
koordinátorka projektu Daniela Hranaiová.
Co je to vlastně zahraniční rozvojová spolupráce?
Spousta lidí si představí pomoc v zahraničí po živelných katastrofách nebo v bojových konfliktech.
Co vše se ale pod pomocí v zahraničí skrývá?
Pomoc po živelných katastrofách a v bojových konfliktech je určitě zahraniční pomoci, respektive
jedná se o humanitární pomoc. Ta je většinou krátkodobá a adresná, tedy zasahuje přesně tu
potřebu, kterou lidé například po povodních nebo zemětřesení mají. Jedná se o potravinové balíčky,
pitnou vodu nebo pomoc s postavením provizorního přístřeší. Důležité je, aby se zamezilo dalším
ztrátám na životech v konkrétní situaci a lidé se mohli co nejdříve vrátit ke svým původním životům.
V případě zahraniční rozvojové spolupráce jde o trochu jinou věc. Už jen při čtení slova
“spolupráce” možná spoustu lidí napadne, že jde o odlišný vztah – země nejsou jen pasivním
příjemcem pomoci. Učí se a rozvíjí si kompetence, které například my v Česku už zvládáme. Ráda
ten vztah popisuji slovem partnerství. My jim s něčím pomůžeme, něco je naučíme a oni za pár let
budou mít své odborníky, kteří se o danou problematiku přímo na místě postarají. Jedná se tedy o
dlouhodobější typ pomoci, která má za cíl zejména vyrovnat nerovnosti mezi jednotlivými zeměmi
ve světě a dopřát důstojný život všem lidem na planetě.
Jaké konkrétní aktivity jsou součástí zahraniční rozvojové spolupráce a kdo je organizuje?
Jedná se například o podporu vzdělání formou výstavby nových škol a zaškolování učitelů, podporu
zemědělství ve formě výměny know-how mezi jednotlivými státy i ve formě technické podpory,
podporu zdravotnictví v podobě výstavby nových zdravotnických zařízení a zaškolování
zdravotnického personálu, rozvoj infrastruktury nebo tzv. dobré veřejné správy, ale také sem patří
ochrana lidských práv, posilování občanské společnosti a další věci.
Tyto činnosti jsou realizovány jednotlivými státy a mezinárodními organizacemi zejména skrze
nevládní organizace a diplomacii. V Česku je tedy hlavním koordinátorem zahraniční rozvojové
spolupráce Ministerstvo zahraničních věcí, ale zapojují se i nevládky a soukromé firmy.
Důležité je podle mě zmínit, že se nejedná jen o charitu. Zahraniční rozvojová spolupráce je
důležitou součástí prosazování našich zájmů v zahraničí a také navazování kontaktů. Benefitujeme z
ní, i když se na první pohled může zdát, že to tak není.
Daniela Hranaiová na misi v Kongu. Zdroj: Fotoarchiv Daniely Hranaiové.
Existuje nějaký návod, podle kterého se pomoc v zahraničí řídí nebo si každá země určuje sama, v
čem a komu bude pomáhat?
Ano, existuje a ano, každá země si určuje také svoje zaměření, jak tematické tak geografické. Ten
“hlavní” návod se jmenuje Agenda 2030. Je to zatím nejkomplexnější strategie udržitelného rozvoje
pro celý svět, na kterém se v roce 2015 shodly všechny členské státy OSN. Její součástí jsou Cíle
udržitelného rozvoje – je jich sedmnáct a jedná se o konkrétní věci a úkoly, od zlepšení zdraví všech
lidí na světě, vymýcení extrémní chudoby a hladu, mír pro všechny země nebo dostupnosti
udržitelných a zelených energií.
Každá země si potom na základě tohoto obecnějšího rámce vybere své vlastní zaměření. Česko má
například pět tematických priorit a šest zemí, ve kterých na základě své vlastní historické zkušenosti
nebo aktuální potřeby pomáhá. Jedná se o Gruzii, Bosnu a Hercegovinu, Etiopii, Moldavsko, Zambii
a Kambodžu. Nejčastěji se pomoc zaměřuje na oblast zemědělství a rozvoje venkova, udržitelné
nakládání s přírodními zdroji, ekonomický růst a inkluzivní sociální rozvoj, ale také na stabilní
demokratické instituce, protože my sami jsme před třiceti lety zvládli přechod jak na tržní systém
ekonomiky, tak k demokracii a můžeme teď pomoci i ostatním.
Kdy ses se zahraniční rozvojovou spoluprací setkala poprvé? Jaká byla tvá pracovní cesta v této
oblasti?
Poprvé jsem se s touto tematikou potkala v českých médiích během mého studia na vysoké škole.
Články neziskových organizací a vyprávění zkušeností jednoho kamaráda, který v tomto oboru
pracoval, ve mně probudily zájem a zvědavost. První osobní zkušenost jsem pak získala po
absolvování studia, kdy jsem byla přijata do organizace Člověk v tísni. Odjela jsem tehdy na rok a
půl pracovat na misi do Demokratické republiky Kongo. Měla jsem na starosti řízení financí mise, v
rámci které se v té době realizovaly humanitární a rozvojové projekty v oblasti zdravotnictví a
vzdělávání.
Co ti zkušenost v Demokratické republice Kongo dala?
Vysoká míra zodpovědnosti v kombinaci s napjatou politickou a nestabilní bezpečnostní situací mne
učily dívat se na sebe, na svět i na život z mnohem širší perspektivy. Musela jsem někdy volit mezi
následováním přísných administrativních procedur a selským rozumem, vždy s ohledem na hlavní
cíle mise a na bezpečí sebe i kolegů. Vedle dovedností jako je multitasking, nadhled a vytrvalost,
jsem se učila porozumět a přizpůsobit úplně odlišné kultuře, odhadovat míru rizika a improvizovat v
nečekaných situacích.
Někdy se mi to vše dařilo lépe, někdy hůř. Prvních šest měsíců pro mne představovalo tak vysoké
pracovní nasazení, že jsem měla tendenci zapomínat sama na sebe, na mé základní potřeby. Všichni
mě na to předem upozorňovali a teoreticky to člověk ví – je potřeba pravidelně jíst, odpočívat, spát.
Vždyť je to tak jednoduché. I tak jsem se nechala na čas polapit do nekončícího kolotoče povinností
od rána do večera, sedm dní v týdnu. Druhý půlrok už to bylo o něco jednodušší a poslední půlrok
jsem vedle práce zvládala i trochu zábavy, třeba návštěvu horský goril v národním parku Kahuzi-
Biega a výšlap na aktivní sopku Nyiragongo s přespáním u jejího vrcholu.
Daniela Hranaiová v Kongu s místními kolegy. Zdroj: Fotoarchiv Daniely Hranaiové.
Mohla bys přiblížit čtenářům tvůj běžný pracovní den? Jak se třeba liší od toho v Česku?
Pracovala jsem ve městě Bukavu, hlavním městě provincie Jižní Kivu. Náš pracovní tým se skládal ze
tří expatek – vedoucí mise, vedoucí projektů a já v roli vedoucí financí. Plus asi pětadvacet kolegů
konžského původu. Hned po příjezdu mě trochu překvapilo velké množství humanitárních a
rozvojových organizací, které na místě působí a s tím související všudypřítomné bílé ovlaječkované
džípy s dlouhými Codanovými anténami, mnoho ozbrojených příslušníků OSN i místní armády,
relativně přísná bezpečnostní opatření. Musela jsem si zvyknout na život za ostnatými dráty s
permanentní přítomností hlídače v kanceláři i doma, pečlivě sledovat bezpečnostní upozornění
příslušných organizací a nepohybovat se po setmění samostatně pěšky, vyhýbat se určitým místům.
Občas byla opodál slyšet střelba. Člověk si na to ale rychle zvykne a po čase to už nevnímá jako něco
neobvyklého. Líbilo se mi úžasné přijetí konžského pracovního týmu, nasazení většiny z nich a
hrdost na to, že s námi mohou pracovat na zlepšování životních podmínek v jejich provincii.
Dalo by se říci, že můj klasický pracovní den vypadal trošku podobně jako den finančního manažera
v západním světě. Je však potřeba k běžným povinnostem připočítat řadu dalších, které se odvíjí od
zázemí mise, konžské kultury a aktuální bezpečnostní situace. Každodenních činností je většinou víc
proti klasické kanceláři, na jakou jsme zvyklí z Evropy. Museli jsme často improvizovat v souvislosti s
výpadky proudu a nízkou spolehlivostí internetového připojení. Dodávky materiálu se opožďovaly
kvůli rebelským nepokojům či přívalovým dešťům a s tím souvisejícími sesuvy půdy a nepřístupnosti
některých oblastí.
Součástí mé práce byly také výjezdy s kolegy do několik hodin vzdáleného terénu s náročnou
přístupností, kde probíhaly kontrolní návštěvy vesnických zdravotních center a porodnic, škol a
místních institucí. Cestování po konžských cestách zejména v období dešťů bylo někdy trochu
dobrodružné a vyžadovalo velkou zručnost řidičů a obrovskou trpělivost. Běžné bylo
několikahodinové až několikadenní čekání na vyproštění kamionů zapadnutých v bahnitých cestách
a smlouvání na falešných kontrolních check-pointech.
Máš nějakou zajímavou pracovní příhodu?
Z neobvyklých příhod mě napadá například ztráta peněz z kasy, kterou pokladní odůvodnila tak, že
viděla démona v podobě hada, jak ty peníze odnáší v puse. Nebo upozornění vesničanů, že se večer
nemáme procházet po vsi, protože by nás někdo mohl oběsit a uříznout nám ucho (někteří lidé věří,
že ucho z oběšence může vyléčit AIDS či albinismus). Silně se mi zapsala do paměti také návštěva
porodnice, kde jsme byli s maminkou jednoho z našich konžských kolegů pozdravit její čerstvě
narozené 103. vnouče. Pro matku dítěte to bylo její osmé dítě. Čerstvě po porodu s námi vesele
vtipkovala na dvorku porodnice a se svými dalšími mnoha příbuznými diskutovala o tom, že víc než
deset dětí asi nechce. Nikdy nezapomenu na ženu, která mi při jedné z pracovních cest ukazovala
své jizvy po znásilnění. Na návštěvy v dětském domově, kde jsme s dětmi hrály hry, po té, co jsme
jim předali praktické dary pro každodenní fungování, na které přispěla česká veřejnost. Děti pak
nádherně společně zpívaly jako poděkování. Ráda vzpomínám i na každodenní konžské vtípky
kolegů a kolegyň, na usměvavou kuchařku Chantal a vždy veselého údržbáře papa Akili. A jak nás
učili jejich způsob tance na rytmickou konžskou hudbu. Jak se mi smáli a opravovali mě, když jsem
poprvé trochu podezíravě a neobratně jedla jejich oblíbené fufu, což je něco jako knedlík z
maniokové mouky a vody, který se jí rukama.
Konžské cesty. Zdroj: Fotoarchiv Daniely Hranaiové.
Zkušenosti ze zahraniční mise ti určitě daly i zvyk zajímat se o to, co se v ostatních zemích děje a
jak těm, co na tom nejsou tak dobře jako my, třeba i pomoct. Jaké je ale o problematice
pomáhání v zahraničí povědomí v Česku?
Podle průzkumu Člověka v tísni z roku 2020 zájem české veřejnosti o rozvojovou problematiku
roste. I přes rostoucí zájem ale většina lidí informace o tomto tématu dále nevyhledává, protože jim
nejsou dobře dostupné kvalitní, aktuální a nestereotypní informace. Dle průzkumů v české
společnosti stále existuje šestnáct procent tzv. odmítačů zahraniční rozvojové pomoci. Třetina
Čechů je váhavá a do pomoci se sami zapojují jen občas nebo vůbec. I ze skupiny sympatizantů,
kteří tvoří více jak čtyřicet procent populace, se do zahraniční pomoci občas zapojí jen polovina. Je
tedy jasně vidět, že je třeba posílit informovanost v české společnosti a motivovat ji k většímu
zapojení, na což svými aktivitami cílí náš projekt o globální rozvojové únikové hře.
Mohla bys zmínit, o čem projekt globální únikové hry je?
Projekt, jehož celý název zní Globální rozvojová úniková hra: Co by se stalo, kdyby země globálního
Severu přestaly poskytovat pomoc zemím globálního Jihu chce přiblížit propojenost současného
světa, informovat o zahraniční rozvojové spolupráci a inspirovat mladé lidi, aby se zapojili do řešení
globálních problémů.
Studenty středních škol zapojených do projektu čekají 2 vyučovací hodiny zábavy a poznání:
úniková hra, po které bude následovat moderovaná diskuze s lektory z Agory CE. Studenti budou
postaveni do situace, kdy mohou zvrátit chod událostí – vyřešením osmi úkolů mohou zachránit
jinak neveselou budoucnost způsobenou změnami klimatu, válkou, hospodářskou a potravinovou
krizí. Celou hru provází příběh mladé Etiopské dívky a její rodiny, která žije na hranici extrémní
chudoby.
Proč zrovna úniková hra a mladí lidé jako cílová skupina?
Formát únikových her je inovativní metoda, která pomáhá zábavným a hravým způsobem získávat
důležité kompetence a znalosti. Jedná se o interaktivní, logickou a dobrodružnou týmovou hru,
která se odehrává v reálném čase a v reálném prostoru. Hráči se v daném časovém limitu musí
zorientovat v tématu a pomocí nápověd plnit na sebe navazující úkoly. A proč se zaměřujeme
zrovna na mladé lidi? Protože jsou to budoucí lídři našeho světa a zároveň jsou podle průzkumů
nejvíce otevřeni dozvědět se o této problematice a být aktivní. Máme zde poptávku a my jsme
dodali hravou formu, jak ji naplnit.
Jaké jsou s projektem plány?
Aktuálně jsme ve fázi finalizace scénáře a grafiky únikové hry, připravuje se výroba prvních
únikových boxů a chystáme metodiku ke hře pro lektory a pro učitele. Do konce tohoto roku nás
čeká testování hry na školách.
V následujícím roce nás čeká další kolo workshopů na školách, takže jestli nás čte nějaký pedagog,
ve kterém tato tematika rezonuje a chtěl by ji představit svým studentům, budeme velmi rádi, když
se nám ozve. Pro zájemce ze zapojených středních škol chystáme ještě debaty studentů
s pozvanými odborníky z oblasti zahraniční rozvojové spolupráce. Takovou třešničkou na dortu
celého projektu je potom propojení studentů s jejich protějšky přímo z prioritních zemí české
rozvojové spolupráce. Agora realizuje řadu projektů právě v Bosně a Hercegovině a Gruzie a
zapojené školy čekají on-line debaty českých studentů se studenty z našich projektů z Gruzie a
Bosny a Hercegoviny.
V roce 2024 také proběhnou dva praktické workshopy pro pedagogy s cílem dále šířit tuto metodu
globálního vzdělávání a vytvořené materiály.
Testování únikové hry. Zdroj: Agora CE
Proč by se o toto téma měli lidé a mladí vůbec zajímat?
Myslím, že je důležité a zároveň ne úplně jednoduché orientovat se v globálních otázkách. Když se
zajímáme o globální témata, můžeme lépe vnímat propojenost světa a důležitou roli, kterou v něm
každý z nás zaujímáme – jako jednotlivci i jako různorodé společenské celky.
Když vím, jaký dopad a na koho může mít např. moje touha vlastnit nadmíru oblečení, které je
vyráběné daleko od nás a za velmi nešetrných podmínek, mohu se při nákupech začít rozhodovat
jinak a ovlivnit tím výrobce oblečení. Pokud se zajímám o to, kam se vyváží veškerý odpad, který
souvisí s mým životním stylem a jaký to má dopad na naše životní prostředí, mohu volit jiné
každodenní návyky, které mou produkci odpadu sníží.
Informovanost o globálních tématech může mladé lidi pozitivně ovlivnit ve smyslu zodpovědného
přístupu ke spotřebě, k uvědomělému výběru jejich povolání, k přísnějšímu výběru jejich
zaměstnavatele a podobně. Lepší znalost tématu jim zkrátka dává možnost aktivně se zapojit do
utváření budoucí podoby společnosti místo nečinnosti či propadání případným úzkostem
souvisejícím s globálním děním, které se stále častěji u mladých lidí objevují.
Stávají se účastníky světa a nejen jeho diváky. Chápu, že ne každý chce nebo může být aktivistou.
Ale pokud se nezapojíme, nebo nemáme zájem, přicházíme o to, že budeme moci ovlivňovat, co se
okolo nás děje.
Projekt Globální rozvojová úniková hra: Co by se stalo, kdyby země globálního Severu přestaly
poskytovat pomoc zemím globálního Jihu je podpořen v rámci ZRS ČR.
